Další články

• One On One, 16.6.2016, Praha, O2 Arena

  

  

  Paul McCarney po 12 letech znovu zavítal do Prahy, kde vystoupil v O2 Aréně. Sice jsem už nepočítala s tím, že ho ještě někdy uvidím a uslyší (a popravě ani termín mi nepřišel příliš vhod), nakonec jsem se rozhodla: kdybych nejela, pak bych toho moc litovala – tak jako před lety.

  Sice jsem už na jednom jeho koncertu byla, a to před 3 lety ve Vídni (Erst-Happel Stadion), takže to pro mě už nebylo takové vzrušení jako pro ty, kdo jeho koncert navštívili poprvé. Ale nelituji! Ačkoli moje nohy podle očekávání dostaly zabrat, ale poslouchat mě nepřestaly, a to je hlavní. Omdlít tam by byl hodně velký trapas…

  Po komplikacích s cestou do Prahy, kdy byl jeden spoj plně obsazený, druhý mi ujel před nosem a třetí jen projížděl a nebral další cestující, jsem byla ráda, že jsem se konečně o půl jedné mohla nastoupit. Cesta byla tradičně nudná, kdy jediným zajímavým místem na dálnici Praha-Brno je výhled z nadjezdu nad Velkým Meziříčím, zato autobusy Student Agency mě nadchly všemi možnostmi – v takovém luxusu jsem určitě ještě do Prahy nejela! I když já tam nebyla hodně dlouho…

  Na místo jsme přijeli v 15 hod. a nádraží na Florenci bylo nečekaně rozpálené. Protože moji známí, se kterými jsem měla jet, jeli dříve právě tím spojem, co mi ujel, musela jsem se zorientovat sama – a nebylo to jen tak. Uvědomila jsem si, že jsem v Praze a v metru prakticky nebyla od roku 1990 (od té doby jsem tudy pouze několikrát projížděla), takže nádraží ve Florenci bylo asi vše, co jsem si pamatovala, a nezbývalo mě, než se řídit intuicí (a snažit se nechovat jako zmatený venkovan). Naštěstí jsem se s jedním dotazem na cestu zorientovala poměrně rychle.

  Zastávka metra se nachází hned u vchodu do O2 Arény a na místě už stál menší hlouček lidí, ne však tak velký, jak by se dalo očekávat. Své známé jsem rychle našla (a zahlédla zde i další známé tváře). Sluníčko svítilo a zároveň vál příjemný větřík, takže stání na místě bylo dobře snesitelné. S blížící se hodinou vpouštění do Arény však lidí výrazně přibylo a nálada zhoustla. Stáli jsme téměř u branky, takže v té největší tlačenici mé nohy začaly dostávat zabrat, zatímco nejzarytější fanynky opodál zpívaly a skandovaly… Sešli se zde opravdu lidé všech věkových skupin.

  Vpustili nás dovnitř přesně 90 minut před plánovaným začátkem. V jednom z mnoha občerstvení jsem si konečně mohla dát kávu, ale jinak se dá říct, že organizační chaos byl veliký. U prvního vchodu nás sice prohledávali detektorem kovů jako na letišti (kupodivu však zavazadla ne, takže mi láhev, ač prázdnou, nikdo nevyhodil), vevnitř pak bylo nutné projít nejméně dvěma dalšími kontrolami, tentokrát jen čtečkou na vstupenky, a my, co jsme měli lístky k podiu, jsme dostali na ruku papírový náramek.

  Dostala jsem se nečekaně blízko podia, i když zcela na jeho levé straně, takže mi ve výhledu chvílemi překáželo otáčející se rameno s kamerou (a taky na mě určitě z podia nebylo vidět…). Následující asi hodinu jsem proseděla na zemi, protože lidí ještě nebylo tolik a mohla jsem si dovolit obsadit více místa než jen na stání. Dokonce nám sekuriťáci při čekání donesli kelímky s vodou!

  Koncert začal asi s půlhodinovým zpožděním – Paulovi se asi moc nechtělo - anebo už ví, že v Česku si může zpoždění dovolit). Dále už koncert proběhl bez přestávky. Některé písničky jsem neznala, prý jsou z období Wings (a to jsem si myslela, že od něj znám všechno), a co se týče Paulova zpěvu, chvílemi se mu moc nedařil – ale co bychom od něj chtěli? Na jeho věk je to fenomenální výkon, jak říkají všichni, především Paulova pohyblivost na podiu – to mu můžu já o pětatřicet let mladší jen závidět… V průběhu koncertu mu přistáli na podiu dva plyšáci, sice jsem mu tam původně chtěla hodit šňůru z umělých květin, kterou jsem měla na krku, ale pak jsem to vzdala, protože mi bylo jasné, že bych tak daleko hadrovými květy nedohodila.

  Ale všeobecně moje nadšení nebylo tak velké, jako ve Vídni – nejprve jsem byla dost zklamaná zjištěním, že O2 Aréna je zastřešená (což se ale později ukázalo jako velká výhoda, protože během koncertu venku začalo poměrně silně pršet), v otevřeném prostoru bývají všechny akce jaksi lepší…

  Během koncertu nastalo několik zajímavých okamžiků, především když během písně „Live And Let Die“, kdy začaly kolem podia vybuchovat ohňostroje – podle mě to v uzavřeném prostoru nebylo vůbec vhodné. V jednu chvíli se zase Paul obrátil zády a začal vrtět zadkem, což by bylo docela hrozné nevědět, že si tím dělá legraci z dnešních hvězd, které si právě na tomto zakládají svoji kariéru.

  Ale nejednou jsem si říkala: jak on to jenom dělá, že dokáže stále být tak roztomilý?

  Zazněla také „In Spite Of All The Danger“ z počátků Beatles a kytarové sólo z Hendrixovy Foxy Lady.

  Když pominu bolesti nohou a zad (které tam ostatně měl asi každý druhý), kolem 23 hod. jsem se snažila dostat ke vchodu, což se mi ovšem nepodařilo. Prostor byl plný, a přestože jsem se posunula o kousek dozadu, dál to prostě nešlo a lidé mě nepustili (a netvářili se zrovna nadšeně). Během finále se sice rušit nemá, ale trnula jsem, abych stihla autobus (později jsem se dozvěděla, že se o půlnoci zavírá nádraží Florenc, a nejspíš i metro, takže bych se v tom hustém dešti musela choulit bůhví kde…) Následovalo jako vždy pár přídavků a v 23,10 celou show ukončilo obvyklé sněžení trojbarevných konfet.

  Zkrátím to a řeknu, že autobus jsem stihla a do Brna dojela asi o půl třetí. Po dešti zde sice nebyla ani památka, ovšem okolí hlavního nádraží v noci mě přivítalo svojí nechutnou noční podobou, s opilci, bezdomovci a hlavně nehorázným nepořádkem.

  Bylo tohle naposled? Asi ano. Takže jsem šťastná, že jsem akci zvládla.

  

  komentářů 0

• One On One, 16.6.2016, Praha, O2 Arena - setlist

  

  A Hard Day's Night; Save Us; Letting Go; Temporary Secretary; Let Me Roll It; I've Got a Feeling; My Valentine; Nineteen Hundred and Eighty-Five; Here, There and Everywhere; Maybe I'm Amazed; We Can Work It Out; In Spite of All the Danger; You Won't See Me; Love Me Do; And I Love Her; Blackbird; Here Today; Quennie Eye; New; The Fool on the Hill; Lady Madonna; FourFiveSeconds; Eleonor Rigby; Being for the Benefit Of Mr. Kite!; Something; Ob-La-Di, Ob-La-Da; Band on the Run; Back in the U.S.S.R.; Let It Be; Live and Let Die; Hey Jude; Yesterday; Hi, Hi, Hi; Birthday; Golden Slumbers; Carry That Weight; The End
  
  
  komentářů 0

• Paul McCarntey podruhé v Praze!

  Už zítra, 16.6. v O2 aréně!

  

  

  komentářů 0

• Out There! aneb Paul ve Vídni

  *

  27. června 2013, Vídeň, Ernst-Happel Stadion

  *

  

  *

  Sen se mi splnil!!!

  *

  Když jsme přijely ke stadionu, byly asi dvě hodiny odpoledne a lidé se pomalu začali scházet. Od svých dvou spolucestujících jsem se musela odpojit, protože měly dražší lístek než já. Během čekání Paul zkoušel a zahrál i písničky, které pak nehrál. To je od něj úžasné! Postupně lidí přibývalo a v 18 hodin nás vpustili do stadionu. Nastal takový úprk, že i pořadatelé se marně snažili skalní fanoušky zastavit. Vídeňský sportovní stadion je sice obrovský, ale když někdo chtěl být u pódia, nezbylo mu, než se co nejdříve drát dopředu. Do vnitřního kruhu u pódia jsem nemohla, takže jsem zůstala ve vnějším, který byl daleko větší a byla zde spousta stánků s jídlem, pitím i suvenýry. Lidí přibývalo a napětí houstlo, a právě když slunce začalo zapadat za okraj stadionu, začali na obrazovkách promítat fotografie z Paulova života, od dětství až po současnost, včetně jeho výtvarných děl a různých koláží.
  *
  Asi o půl deváté se rozsvítila světla a na pódium přišel Paul osobně. Pódium bylo daleko, takže jsem většinou sledovala obrazovku, ale i tak jsem nemohla, prostě nemohla uvěřit, že je to opravdu ON SÁM, že to není jen další z jeho imitátorů!
  Když hrál The Long And Winding Road, měla jsem slzy na krajíčku a snažila se aspoň kousek nahrát na mobil. To se mi sice povedlo, ale záznam pochopitelně za moc nestojí. Při Blackbird Paula vyzvedla plošina do vzduchu, takže skutečně vzlétl jako pták. (viz. video dole)
  Mluvil také německy, což mu docela šlo, ale všimla jsem si, že texty čte. Lidé to i tak vítali s obrovským nadšením. Směsice národností byla pestrá, sešly se tu nejen národy někdejšího Rakouska-Uherska, ale byli tu třeba i Američané nebo Rusové. Čechů a Slováků dost a dost.
  *
  A jak na mě Paul působil? Především jsem nemohla pořád uvěřit tomu, že je to skutečně ON, třebaže na obrazovce to bylo jasné. Na pódiu jsem viděla jen malou figurku a cítila se jako ve snách, bylo to neskutečné! Už mnozí řekli, že Paul vypadá na svůj vzhled skvěle, ale nejen to, také je neobyčejně čiperný. Po pódiu se pohyboval tak hbitě, že bych to s mýma nohama nezvládla ani já. Tak jsem si říkala, že kdyby ho fanoušci nepustili a musel hrát až do rána, kdo by jako první odpadl, on anebo fanoušci? Spíš to vidím na fanoušky…
  Je to dokonalý profesionál, který ví, co od něj publikum chce, v jeho kdysi tak krásné tváři jsem však přes všechna nesporná vylepšení registrovala i nezatajitelné stopy stáří a jisté zženštilosti - takový však byl nepochybně i v mládí a je po celý svůj život. Přesto je fascinující, že je takový znalec marketingu a obchodník a zároveň i umělec, který dovede nesentimentálně vyjádřit sentiment a stále znovu jednoduše a originálně vyjadřovat city, kteří jiní potí do složitých skladeb či děl.
  *
  Jedna skladba střídala v rychlém sledu druhou a pomalu se stmívalo. Z počátku jsem mobilem fotila, ale jak se setmělo, nechala jsem toho, kvalita fotek by za to nestála. O to víc jsem se snažila vše prožít. Podařilo se mi trochu víc se prodrat dopředu. Později jsem vytáhla malý transparent, který jsem měla s sebou, na papíru srdce a v něm "Paul", a jakmile se po písničce rozsvítila světla do publika, hned jsem ho zvedla nad hlavu. Poblíž stojící skupinku mladých Rakušanů můj transparent zajímal a vyjadřovali se o něm pochvalně.
  Nohy mě bolely, ale zařekla jsem se, že to vydržím do konce, i kdybych pak měla přestat chodit.
  *
  Největší nadšení u lidí vyvolaly klasické písně od Beatles, jako Lady Madonna nebo Hey Jude. Paul podle programu dvakrát přidával, přišlo na Yesterday i na "vypalovačky" jako Helter Skelter. Promítané obrázky i světelná show byly úchvatné!
  *
  Při Live And Let Die vybuchly ohlušující ohňostroje, které mě vyděsily svojí silou, přestože jsem věděla, že přijdou. Na okraji pódia vzplály vysoké plameny a sám Paul si zakrýval uši. Totéž se pak opakovalo na samém konci, kdy kromě ohňostroje vystřelili do publika ještě oblak barevných papírků, červených a bílých. Pak utichly poslední tóny, Paul definitivně zmizel za pódiem a davy se za sněžení papírků pomalu začaly rozcházet.
  *
  komentářů 0